Krásný den všem,
je zde už šesté pokračování vyprávění mé cesty po Bali. Po předchozích těžkých dnech nás konečně čeká krásný zážitek v podobě cesty do pralesa za vodopády. Cesta k nim nebyla ale vůbec jednoduchá. Bojovaly jsme s horkem, prudkým kopcem, strmými schody, silným proudem a kluzkými kameny. Stálo to ale za to. Vidět kus panenské přírody nezničené turismem je vzácné a ta strastiplná cesta k tomu prostě patří.
Začalo to těžkým vstáváním. Osmá hodina ranní pro nás totiž byla ještě téměř půlnoc. Předešlé dny jsme si vyspávaly a po incidentu se švábem jsme byly nevyspalé. Nedalo se nic dělat, rychle nasnídat a jely jsme na vodopády. Jen my dvě, náš osobní řidič a osobní průvodce. Kačka z toho přelézání z horka do klimatizace chytila pořádnou rýmu. Po tom, co se po cestě vysmrkala a rozhostilo se ticho jsme zjistily, že smrkat na veřejnosti je tady neslušné. No nevadí. Pánové se na sebe jen kradmo podívali a nijak to neřešili. Zajímalo by mě, jestli to vnímají stejně, jako když si někdo tady u nás ve společnosti nahlas krkne.